Tento příběh se odehrál v mé mysli v jedné malé kavárničce, po příchodu právě onoho pána.

Venku stále seděla na trůnu paní Zima. Mráz ukazoval svou sílu, ale i svou krásu. Obalil přírodu do stříbrného ticha, stromy oděl do třpytivého kabátku a okna pokreslil křehkými ledovými květy. Vítr tomu všemu dodával na síle, proháněl se ulicemi a štípal do tváře. 

A tak jsem celá promrzlá vplula do malé kavárničky,   do teplého království, kde paní Zima ztratila svou vládu.

Do kavárny, kde vás hned ode dveří obejme atmosféra a kde se na chvíli vše zastaví. V prostoru, kde se tiše ukládají příběhy všech, kteří sem kdy vstoupili. Posadila jsem se a nechala se unášet vůní pečených koláčů, která ve mně probouzela vzpomínku domova 

Vtom zacinkal zvoneček nad dveřmi. Zacinkal tak potichu, že byl sotva slyšitelný, jako kdyby se omlouval, že někdo vstupuje. Dveře se otevřely a dovnitř pomalounku vešel starší pán. Kabát měl pečlivě zapnutý až ke krku, kolem krku šálu. Venku byla krásná zima, taková, co vás  štípe do tváře. Chvíli stál a rozhlížel se, jako by si potřeboval kavárnu prohlédnout, zda je v té správné.

Obsluhující zvedla oči jen na okamžik. Usmála se. Neptala se, protože věděla. Ten pán sem chodil každý den ve stejnou dobu. Pozdravil, sundal si kabát a pověsil ho na věšák. Tím započal svůj malý každodenní rituál. Zamířil ke krbu. Posadil se ke stolečku, kde bylo největší teplo. Dřevo v kamnech praskalo a ten zvuk v tichu kavárny působil uklidňujícím dojmem. 

„Turek?“ zeptala se obsluhující slečna spíš ze slušnosti, protože hrníček s čerstvě uvařenou kávou už držela v ruce.  „Ano,“ odpověděl . Pak se zakoukal do plamenů a pomalu upíjel kávu, bez spěchu, jako by čas za okny nevnímal. 

Pozorovala jsem ho a přemýšlela, co všechno asi v životě prožil. Jaké radosti, jaké ztráty. Jaký příběh si s sebou každý den přináší právě do kavárny. Když kávu dopil, obsluha odnesla prázdný hrníček.

„Koláček?“ Přikývl. Vždy si dával stejný, s tvarohem. Ne proto, že by mu jiné koláče nechutnaly, ale proto, že tenhle chutnal stejně jaký pekávála jeho žena .

Seděl a díval se. Na lidi, kteří procházeli kolem ,někdy na své ruce položené na stole. Nic neříkal, nebylo potřeba. Mlčel  se svými vzpomínkami. Obsluha ho občas očima zkontrolovala. Věděla, že je vše v pořádku. Poznala to podle klidu, který s sebou ten pán každý den do kavárny přinesl a který tam zůstal ještě chvíli po jeho odchodu.

Po čase se zvedl, zaplatil. Oblékl si kabát, omotal si šálu kolem krku, tiše přikývl a odešel. Zvonek nad dveřmi opět  zacinkal, jako by chtěl říct “ Zítra, ve stejnou dobu jsem tu zas „. 

Dveře se zavřely a příběh se uzavřel, ale jen na chvíli. Do okamžiku, než nad dveřmi znovu zacinká zvonek přinášející další příběh malé kavárny.