Spousta z vás už ví, pokud jste četli mé předešlé FB a IG stránky, o které jsem bohužel přišla, a které jsou již k nedohledání, že jsem v letošním roce začala psát pohádkovo bylinkovou knihu. Pohádkové příběhy o světě skřítků, víl a rostlin, o světě, který jsem vnímala jako dítě.
Nemyslím, že se tímto stane ze mě spisovatel, jsem v tomhle ohledu úplný laik. Prostě přišla paní Múza a řekla – „napiš vše co máš na srdci, napiš své příběhy“
A tak jsem vzala tužku , papír a začala psát.
Vzniklo 9 pohádkových příběhů malé Rozárky, mé hlavní představitelky, s dětskými bylinkovými recepty. Počet příběhů jsem neplánovala, prostě se u čísla 9 múza zastavila. Vše, co jsem chtěla napsat se vešlo do devítí příběhů.
Celá kniha je nyní ve fázi korektury a ilustrace. Chybí jen najít vydavatele. Pokud byste měli nápad, budu za každou radu vděčná.
Ilustrace mi dělá moje úžasná kamarádka, kterou najdete na IG pod názvem Safrýsek. Moc se na ni těším, protože když jsem poprvé uviděla ztvárnění Rozárky, byla to přesně ONA. Přesně ta Rozárka, kterou jsem měla ve své mysli. Celou pohádkovou knihu bych chtěla do jara vydat, uvidím zda se mi podaří oslovit vydavatele.
A tady malá ukázka z mé pohádkové knihy
Rozárka nemůže dospat, a tak si přivstala. Těší se na ranní probuzení zahrádky, aby stihla nejen dědečka, ale i zahrádku. Ví, že na ní u dveří čekají motýlci, aby ji doprovodili na procházce . Je nedočkavá , nepočká ani na snídani maminky. Obleče si rychle šatičky, popadne do ruky pantoflíčky a běží ke dveřím.
Sluníčko a celá zahrádka už na ní netrpělivě čeká, je to jejich ranní rituál, který skoro nikdy nevynechá. Musí přece po ránu pozdravit dědečka i zahrádku. Přivítat nový den, přivítat se se všemi zvířátky, se všemi osadníky.
Prvně ji vítají motýlci. Nedočkavě už hodnou chvílí třepetají křídly a přelétají kolem dveří. Sotva uvidí Rozárku , začnou poletovat kolem jejich zrzavých vlásků a nabádají ji k tomu, aby je následovala. Musí ale pěkně popořádku.
U dveří nejprve míjí květinový záhon, který si maminka u vchodu vysadila všem na obdiv.
Květinky promění své kalichy v cinkající zvonečky a celou zahrádkou najednou začne znít zvonkohra. Květy se pohupují ze strany na stranu, a když se dotkne jejich kalichů Rozárka, rozezvoní se ještě více samou radostí. Celý záhon se ztiší až ve chvílí, kdy Rozárka přejde o kousek dál. Na své toulce zahrádkou nikdy na nikoho nezapomene. Pozdraví se se všemi keři, květinami, skřítky, zvířátky i stromy.
Svými bosými nožičkami proběhne na konci zahrádky kamínkovou cestičkou . Podél cestičky jsou vysázené růže. Po této cestičce moc ráda chodí naboso. Je to pro ní moc příjemné a lemující růže ji pokaždé svou vůní pozdraví. Rozárka jim rozumí . Vzduchem všude poletují růžové květy ve tvaru srdíčka . Rozárce usedají na její rozevláté vlásky, usedají ji na ramínka.
Na konci cestičky, po bosonohém vyvádění se Rozárka usadí na lavičku, zavře oči a ve své mysli začne naslouchat v tichu zpěvu zahrádky. V tu chvílí má pocit, že rozumí řeči zvírat, řeči květin.
V dálce slyší dva vrabčáky, kteří se překřikují. Paní vrabčáková hubuje pana vrabčáka, že nepřišel na snídani včas. Ale pan vrabčák se omlouvá, že ho cestou zdržela sojka, prostě ukecaná sojka.
Celý poslech s ní sdílí kocourek Mourek. Usadí se vedle ní, přitiskne a vyprávění zahrádky může začít.
